Co tu tak přes týden děláme?
Všechny fotografie z prvního týdne najdete ZDE.
Pondělí, náš první zdejší pracovní den. Bylo horko a slunečno. Dopoledne přišla seňora Rosa (ve španělštině růže), která již devátým rokem dělá jakousi sociální pracovnici nadace. Chodí s dobrovolníky do rodin adoptovaných (podporovaných formou Adopce na dálku) dětí (protože zná všechny rodiny ve Ventanas), dobrovolníci pak dělají kartotéku – fotky, videa, zjišťují situaci v rodině, aktualizují informace. A také chodí do rodin dětí, které jsou v nadaci zaregistrované, ale už delší dobu z nějakého nám neznámého důvodu do nadace na oběd nechodí. Musím se přiznat, že jsem se během dopoledne na příběhy těch dětí moc soustředit nedokázala. Vnímala jsem jen silný tlak, zvláštní zvuky a bolest břicha. Nebylo mi moc dobře. A to jsem si zatím každé ráno dala poctivě panák slivovičky! Inu, co se dá dělat, zbytek pondělka jsem strávila na záchodě a v posteli (kromě času od půl dvanácté do půl druhé, který jsem strávila pomáháním v jídelně a seznamováním s dětmi). Špatně bylo i dalšímu dobrovolníkovi Jurajovi, hledali jsme tedy společnou příčinu – a našli jsme – oba dva jsme nejspíš „ochutnali“ trochu vody z nedělního koupaliště.. Zatímco já jsem už odpoledne neopustila prostory pokoje a sociálního zařízení, Dan byl od tří do pěti dole v sále, kde probíhalo doučování dětí a následná herna. Splnil se mu jeho „sen“ – doučoval matiku. A prý to ke konci ona ekvádorská holčička pochopila, štěstí bylo tedy oboustranné! V pět hodin se dveře nadace zavřely, dobrovolníci (Dan, Juraj a Martyna) šli s dětmi ještě na zmrzlinu, já jsem pokračovala ve svém programu.
Iveta a seňora Rosa ("sociální pracovnice") v jídelně
V úterý se nevolnost již ztratila, mohla jsem tedy pokračovat v normálním pracovním tempu. Dopoledne normálně dobrovolníci dělají to, co je zrovna potřeba. Většinou se jedná o psaní článků na web nadace, aktualizace kartotéky dětí Adopce na dálku, manuální práce či příprava programu pro děti. Dopoledne jsme se poprvé seznámili se „seňorou Yoyou (čti Džo džou)“, ekvádorskou šéfkou nadace. Temperamentní Ekvádorčanka, (ne)řízená střela, ale fajn schopná ženská. V půl dvanácté jsme sešli do jídelny, připravili stoly a už začaly chodit první děti. Naším úkolem je dělat prezenci všech dětí (je jich více jak 100 a každý má 4 jména, zatím pro nás tedy tento úkol není nejlehčím :)) a pomáhat s roznášením jídla, mytím nádobím a utíráním stolů. Toto trvalo zhruba do půl druhé, pak jsme se najedli i my (v Ekvádoru se jí každý den rýže!). Od tří do pěti probíhalo znovu doučování a herna pro děti. Doučování pro nás zatím není nejlehčí, neboť jazyková bariéra je znát. Ale matiku zvládáme, diktáty a opisování čísel taky, takže se neztratíme;). Po páté hodině už je vesměs volno, dodělávají se věci, které se nestihly, odpočívá se či hraje ping-pong.
Dan a jeho výchovné metody
V úterý a čtvrtek tu je mše svatá s adorací, bohatých zážitků z kostela se můžete nabažit z předchozího článku :). V pátek jsme se rozhodli dětem představit postavu svatého Mikuláše (i když svátek svatého Mikuláše se v Ekvádoru normálně neslaví, dokonce ani místní šéfka, ech katolička, nevěděla, že sv. Mikuláš byl biskup!). Připravili si kostýmy, vymysleli scénář (využili jsme Danových scénáristických schopností) a show mohla začít. Ve scénce rozdal Mikuláš v noci chudé ekvadorské holčičce bonbóny a přikrývku, děti se pak dozvěděly něco o postavě sv. Mikuláše a musely si ho samy přivolat (San Nicolas, venga a Ventanas – Svatý Mikuláši, přijď do Ventanas). Pak už vše probíhalo klasicky, čert chtěl děti odnášet v pytli do pekla, Mikuláš měl knihu hříchů a vyvolával největší hříšníky. Ti pak museli zpívat nebo říct básničku. Některé děti se tak bály čerta, že plakaly. To byla legrace. Přišla se podívat i reportérka z místní Ventanas televize a vše natáčela, budeme tedy slavní :).
VentanaBoys
V pátek večer ještě dorazila místní mládež, která se u nás schází každý pátek. Hrají se hry, sledují se filmy (s myšlenkou) či se jen povídá. Dorazilo jich 38, je vidět, že nic podobného ve Ventanas nemají. Sobota byla zčásti pracovní, dopoledne se vyklízela dolní kuchyň v jídelně pro děti, já jsem pak vařila oběd i pro kuchařky, které pracovaly s námi. A to bylo. Nebyla rýže! Ekvádorčíci jí totiž rýži každý den. Někteří k snídani, obědu i večeři. Když nemají rýži, tak je to, jako by jim něco chybělo. Udělala jsem vývar s nudlemi a k tomu boloňské špagety. Anita, jedna z místních kuchařek, snědla polévku, ale nechala v ní všechny nudle. Okomentovala to slovy: „Přece nebudu jíst 2x denně nudle!“. V sobotu odpoledne přišli ještě 2 první kytaroví žáčci, uvidíme, jak to s nimi půjde.
Toš tak vypadal náš týden. A zapomněla jsem: „…A sedmý den odpočívali“:). Požehnaný Advent, amigos!