Danovy zážitky z ekvádorského kostela

Jak Ivet předestřela, rád bych popsal zážitky ze mše a z adorace. Člověk věděl, že zdejší kultura je odlišná, a tedy i slavení eucharistie bude zřejmě odlišné (mnohem živější) od našeho evropského distinguovaného pojetí.  Navíc jsme měli k dobru i Ivetiny zkušenosti z Konga. Přes to všechno jsem byl zaskočen i já B-) První nedělní mši jsme navštívili v kostele v centru města. Mše začínala výstavem NS. Na to, že tam poletují netopýři, si jeden zvykne rychle (ostatně u nás máme holuby či sýkorky), všudypřítomný kýč  a la Las Vegas po chvíli taky ztratí punc výjimečnosti (byť blikající adventní věnec s dominující rudou svítící hvězdou si pozornost držel poměrně dlouho), ale co se týče hudební produkce, to jsem nezažil ani na středisku mládeže při několika vskutku „unikátních“ hudebních doprovodech v podání našich některých animátorů (ehm ehm B-)).   Absence varhan naznačovala (a já tak usuzoval), že se zde spoléhají na své sbory a zřejmě na kytary. Jak velice jsem se mýlil, ukázala hned úvodní píseň, kdy se z kůru začalo linout cosi, co vyvolávalo představy večerních plážověrestauračních produkcí pro české turisty v Chorvatsku. Odpovědnost nesl jeden jediný zpěvák a jeho multifunkční keyboard. Po nepřetržitých modlitbách indického kněze (s občasnou slokou „songu“) přišlo požehnání a započala mše. Ta, až na onu hudební produkci, měla více méně evropské paramery (klávesové preludium během proměňování a absence ticha v kostele nepočítám). Další šok přišel při Agnus Dei, kdy hudba ze všeho nejvíce připomínala Michala Davida kříženého s Petrem Spáleným. Nechyběl discobubnový nástup a vůbec během celého Agnuse jste měli tendenci kývat hlavou do rytmu. Říkali jsme si, že hůř už asi nebude. Ale bylo.

Během týdne jsme si zašli na adoraci do kotela hned vedle nadace. Už výzdoba interiéru nenechala jednoho klidným. Prakticky holé zdi za oltářem (čili na obvyklém místě svatostánku a tématického obrazu) vévodila socha Ježíše bez kříže, kterýžto měl na hlavě slušivý slamáček a jeho figura s rozepjatýma rukama a pokrčenými koleny evokovala kabaretního Heroda sestupujícího ze schodů v americké verzi slavného muzikálu JCHS. Po vystavení NSO čínským knězem, při které část lidu povstala a stála pak i nadále, se zazpívala sloka písně v podání dvou místy falešných zpěvaček (keybordista měl zřejmě melouch jinde) a „Činito“ (tamní přezdívka onoho kněze mezi zasvěcenými) pronesl nějakou modlitbu. Pak vstal, zapnul projektor a zbytek adorace tvořily křesťanské videoklipy s obrázky a la Aštar Šeran. Alespoň požehnání na konci již bylo bez doprovodu.

Zdá se, že aby člověk plně docenil krásu a možnost usebrané modlitby v evropském stylu, musí si odskočit za oceán. S ohledem na plánovanou dobu našeho pobytu zde zažijeme ještě spousty mší a adorací, budeme tedy doceňovat a doceňovat…B-)