Jak jsme se stali plantážníky

Miluju banány. Banán se šlehačkou, v čokoládě, banánový koktejl, sušený banán… Ekvádor je největším světovým producentem banánů a o banánové plantáže tu člověk zakopává. Jak se ale vlastně přesně pěstují? Kolikrát ročně banánovníky plodí? Kolik plodů má? Jaká je zhruba roční úroda jedné plantáže? Kolik má pracovníků? Jaký je jejich plat?

Všechny tyto otázky a ještě mnohé další se nám honily v našich hlavách v úterní ráno (13. ledna), kdy jsme v 5:55 stepovali před fotbalovým hřištěm a čekali na odvoz směr plantáž. O pár minut později (překvapivě včas na Ekvádorce) jsme již seděli na drkotající korbě malé dodávky, užívali si chladného vzduchu a po vyjetí z města se kochali probouzející se přírodou. Projížděli jsme mezi nekonečnými hektary banánových plantáží, kde široko daleko člověk neviděl nic jiného, než obrovské zelené listy banánovníku. Cestou občas přiskočil na korbu někdo z pracantů plantáže.

„Olmedo Borrero“ – stálo na obřím kamionu, který nás před haciendou (= zemědělské sídlo) přivítal. Legrační, v neděli jsme tu byli za velkými pevnými vraty, které oddělovaly svět bohatého šéfa a jeho dělníků, na grilovačce, dnes jsme tu jako jedni z pracantů – vidět realitu. Pan majitel se jmenuje Olmedo Borrero, jeho syn se jmenuje Olmedo Borrero, jeho firma se jmenuje Olmedo Borrero a stejně tak se jmenuje i celá hacienda. Aspoň si člověk nemusí pamatovat moc jmen ;).

Byla ještě tma, když se nás ujal šéf dělníků José. Hned jsme ho zavalili otázkami, nestačil odpovídat. To nejzákladnější – majitel vlastní 2 nejbližší plantáže, které mají dohromady zhruba 75 hektarů – větší 50 ha, menší 25 ha; pracovníků je na plantáži kolem 70; jejich průměrný plat je zhruba 80 USD/týdně – to je ale jen pro ty, kteří pracují pouze 4 dny v týdnu. Plat tedy špatný není (na místní poměry), rozhodně se v tomto případě nedá mluvit o vykořisťování. „Baví vás tato práce?“ Ptám se postarší paní, které později pomáhám lepit štítky na jednotlivé banánové trsy. „Ale ano, baví“, odpoví mi a usměje se. „Taky už ji dělám asi 15 let.“ Paní má štěstí. Má stabilní práci, dobrého zaměstnavatele a celkem slušný výdělek.

Po sedmé hodině jsme vklouzli spolu s Juanem, vedoucím pracovníků v jednom ze sektorů, do zeleně. Byla ještě tma. Šli jsme se mrknout, jak to tedy vlastně s těmi banány je.  

Banánovník není strom, ale překvapivě bylina. A méně překvapivě exotická (prý je dokonce nejčastěji pěstovanou exotickou bylinou u nás). A pochází z Asie. Má první otázka na Juana byla: „Kolikrát ročně jeden banánovník plodí?“ Odpověď mě překvapila více než hodně: „Jen jednou. Vedle původního kmene („otec“) ale vyroste během rozpuku další banánovník („syn“). Když „otec“ odrodí, je useknut (protože plody prý už znovu neponese a jeho kmen by rostl do výšky, nikoli do šířky a tím by ohrozil další stromy) a přichází na řadu „syn“. 

Zanedlouho vedle syna začne růst „vnuk“ a takhle je to pořád dál a dál, desítky generací (když se daří, tak třeba stovky).“ Pracovníci na plantážích proto říkají, že banánovníky jsou z bylin nejvíce podobné lidem.  Plantáž, na které jsme byli my, je stará 25 let. Plody jednoho banánovníku zrají 3 měsíce. Za tu dobu se vydaří vyrůst novému banánovníku, který po sklizni banánovníku původního začne plodit. Za rok tedy zvládne odrodit otec, syn i vnuk. Spočítejte si, do jaké generace se dostaneme za 25 let ;). Juan nás provázel plantážemi, počasí bylo příjemné, pomalu svítalo. „Hej, Hugo, pojď sem,“ zavolal na mladého kluka (19 let), který chodil od banánovníku k banánovníku s úzkým žebříkem z cukrové třtiny a s pytlem plným sáčků, kterými přikrýval nově rostoucí trsy banánů a s kusy pěnovky napuštěnými přípravkem proti hmyzu, které prostrkával mezi jednotlivé řady banánů v jednom trsu. 

Víte, kolik je banánů v jednom trsu? V průměru 154! Devět řad po šestnácti. Samozřejmě mi nedalo, abych si na žebřík nevlezla též. Má velká noha se ale v žebříku málem zasekla.

Banány se nechávají dozrávat 12 týdnů. Sklízet se musí ještě zelené, pokud by byly totiž již zralé, na místo dodání by dorazily již v plesnivém stavu; postupně tedy dozrávají. Aby se ve statisícovém počtu banánovníků rozeznalo, který již 12 týdnů má, označují se postupně každý týden nějakou barvou. Plody právě vyrašené dostanou barvu bílou, druhý týden žlutou, třetí týden jinou a takto postupně až do 12. týdne. Tak se přesně ví, že v konkrétní den se sklízí např. jen červená barva (12. týden, někdy se sklízí i banány z 10. či 11. týdne, záleží na tom, jak daleko zásilka s banány jde). Během zrání banánů je třeba odsekávat velké a uschlé listy, osekávat uschlou kůru na kmenech či hnojit malé banánovníky (1x2 týdny injekcí!). Dospělé stromy se již hnojí hromadně (párkrát do roka z výšky – letadlem) a také se postřikávají proti havěti (také z výšky). 

A co se tedy děje, když už plody zrají 12 týdnů? Tady přichází na řadu tým siláků a výtečný vynález alias banánový vlek, kterýžto spojuje dvě hlavní části plantáže s centrální částí, kde se banány čistily, omývaly, vážily, označkovávaly, postřikovávaly, balily a nakládaly. „Na sklizení jednoho trsu je třeba dvou lidí,“ vysvětloval Juan. Jednoho se speciálním banánovníkovým kopím (odpusťte náš neerudovaný slovník ;)), kterým usekne trs kousek nad jeho začátkem a druhého, kterýžto s velkou duchnou na rameni čeká, až mu trs na duchnu sklouzne.“ 

Jeden trs váží od 15 kg do 50 kg, záleží na úrodě a velikosti banánů. Dan si trs zkusil odnést. Však víte, prý to pro něj byla hračka, ale dělat to celý den… Trsy se odnesou k již zmíněnému banánovému vleku, na který se trs zavěsí. 

Když je na vleku zavěsený určitý počet trsů, odtáhne je jeden z pracovníků na „centrálu“, kde proces přípravy na export pokračuje. Ještě jsem nezmínila, že 100 % pěkných a zdravých banánů sklizených na této plantáži jde na export – dnes to byla zrovna Čína a Chile, další den to mělo být Německo. Vedle v kontejneru leží pár „vadných“ banánů – s ďupkami od hmyzu, malých či jednotlivých. Ptáme se, co se dělá s těmito banány. „Ty vozíme do hor, do Quita, tam je prodáváme,“ odpověděli. To vysvětluje to, proč ve Ventanas vídáme na ulici tak málo banánů. Drtivá většina ekvádorských banánů jde na export. Smutné.

Za zmínku stojí též banánovníková lanovka – vleková houpačka. Někteří z pracovníků si s sebou nosí sedátko s provazem a hákem, který poté zaháknou za vlek a můžou se vozit. Říkám Vám, doprava 5 hvězd.

Co se tedy stane s banány, když dorazí na „centrálu“? Nejprve se jich ujme trojice žen (jedna z nich je maminkou jedné dívčiny z nadace), kterážto v rukavicích z každého banánu odtrhává šťopku. Mají to už tak naučené, že zatímco já jsem udělala jeden trs, každá udělala tři.

Po tomto se banány dají do bazénku s vodou, kde se omývají a následně se nožem ořezávají trsy tak, aby měly vhodný počet banánů a vypadaly k světu. Dan si to taky zkusil. „Vadné, vadné, pošlete to do Chile,“ zahučel jeden z šéfů, když Dan odřezal svůj trs. Ale snažil se ;).

Poté se banány váží. Během růstu se malým banánovníkům přidává speciální „potrava“, aby byly plody těžší. Každá banánová přepravka totiž musí mít určitý počet kil (cca 30 kg). Následuje lepení štítků se značkou firmy na banány, konzervační postřik banánů, jejich skládání do krabice a následné nakládání do kamionu (Dan si nakládání též vyzkoušel).

 Každý týden vyvezou z této plantáže 3 plné obrovské kamiony. Do každého se vejde asi 1200 přepravek. A každá přepravka má zhruba 100 banánů. To není málo, že. Náklady na jednu přepravku jsou zhruba 2, 50 USD (v ceně se bere v potaz plat pracovníků, jídlo, postřiky, materiál…). Když se nedaří (dle situace na trhu), nejde kupní cena přepravky přes 2 USD. V takové chvíli majitel musí například zrušit jídlo zaměstnancům či snížit plat. Většinu času se ale kupní cena jedné přepravky pohybuje kolem 8 USD, byznys je to tedy slušný (také to tak podle vedlejší majitelovy haciendy vypadalo ;)).

A tak jsme se stali plantážníky. Alespoň na jeden den. Poté, co jsme si vyzkoušeli všechny možné druhy práce, jsme ve 4 odpoledne usedli příjemně znaveni do autobusu s názvem Olmedo Borrero, který nás, stejně jako ostatní pracanty, odvezl až do Ventanas. Cestou ještě vyskočili dva mladíci z okna! autobusu ven utrhnout pár nezralých mang, které pak po cestě všem – včetně nás – rozdávali a pochutnávali si na zelených kusech tohoto ovoce se solí (sůl přebije kyselost). Škoda, že většina mang se „nedožije“ svého zralého stavu (je totiž utrhnuta hladovci mnohem dřív, než uzrát stačí).

Tož toliko naše zážitky. Myslíme na vás, též si na nás občas vzpomeňte!;)