První víkend na rovníku
Poté, co jsme v pátek přistáli na ekvádorské půdě, vyzvedl si nás slovenský dobrovolník Juraj a jeho ekvádorský kamarád. Venku jsme se poprvé nadechli ekvádorského vzduchu (nutno podotknout, že je zde věru teplo – teploty se tu pohybují celoročně kolem 25˚C, většinou více), pokochali se pohledem na všudypřítomné palmy a už jsme seděli v autě směr Ventanas, kde máme prožít následujících devět měsíců. Cesta autem nám zabrala necelé dvě hodiny, ale díky vyzvídání informací od Juraje utekla velice rychle. Povídali jsme si o počasí (v Ekvádoru jsou 2 roční období - období sucha a období dešťů, druhé zmiňované má začít v prosinci, tak jsme zvědaví), o dobrovolničení, o cestování po Ekvádoru (je zde vše od krásných pláží, andských velehor, amazonského pralesa a nelze zapomenout na souostroví Galapágy s obrovskými želvami) a o spoustě dalších nadmíru zajímavých věcí. Cesta byla téměř pořád lemována banánovníkovými plantážemi (Ekvádor je největší producent banánů v Latinské Americe), toulavými divokými psy (v Ekvádoru jsou bohužel velmi častým jevem) a také typickými ekvádorskými domky (které se velmi podobaly domkům v Kongu), buďto z bambusu (domky chudších), nebo z cihel. Po dvou hodinách jsme dorazili na místo. Ventanas, čtyřicetitisícové městečko (má tedy o něco více obyvatel než Frýdek, zato ale o něco méně obyvatel než Frýdek-Místek) ležící v pobřežním regionu Lor Ríos (řeky). Budova nadace stojí kousek od centra města, hned vedle kostela, fary a fotbalového hřiště.
Budova nadace spojená s farou řádu verbistů
Zbytek dne již směřoval k jednomu jedinému – spánku. Po 2 téměř probdělých nocích (jedna v autobuse, druhá v letadle) jsme se jen pozdravili s další dobrovolnicí – Polkou Martinou žijící v Německu (která zrovna sešla ze schodů střechy a oznámila nám, že tam je leguán), vybalili si, dali sprchu (přeci jen bylo třeba posychrovat předchozí Danovu hygienu na letišti) a ulehli. Původně jsme si chtěli jen na dvě hodiny zdřímnout (od 5 do 7), protože večer jsme měli v plánu jít do města na večeři s Jurajem a Martinou. Nicméně co se nestalo – probudili jsme se ve 3 hodiny ráno (zde je nutno zmínit časový posun - Ekvádor leží ve dvou časových pásmech, ve Ventanas je o 6 hodin méně než u nás), z večeře tedy sešlo. Umyli jsme se, pomodlili, roztáhli moskytiéru a znovu zalehli na místní matrace (krátké – Danovi z nich čouhají nohy, Ekvádorci jsou v průměru mnohem menší než my:)).
Leguán už se přemístil z naší střechy na vedlejší mandlovník
V sobotu jsme se vzbudili kolem deváté – naivně jsme si mysleli, že jsme již dospali časový posun (večer se ale – alespoň u mě – zjistilo, že tomu tak věru nebylo) – a šli jsme do kuchyně na snídani. Kromě nás – 4 dobrovolníků – teď v nadaci nikdo nebydlí, v horním patře jsou 3 pokoje pro dobrovolníky, kancelář (kde přes týden pracuje seňora Yolanda, ekvádorská šéfka nadace), kuchyně a velká místnost na setkávání (my jsme z ní rychle udělali i hernu s pingpongovým stolem uprostřed). Dole je pak velká jídelna (sloužící zároveň i jako herna) s kuchyní, kam chodí přes týden na oběd přes 100 dětí.
Dan v comedoru (jídelně); ostatní fotky našeho nového dočasného domova jsou ve fotogalerii
Sobota se nesla v duchu rozkoukávání, oťukávání a odpočívání, víkendy bývají totiž většinou volné. Dan si trochu „pohrál“ s místním zavirovaným počítačem, já vyčistila kuchyňské dveře od barvy a večer jsme měli s Jurajem a Martinkou grilovačku na uvítanou. Na terase. S Becherovkou a Abuelem (místním velmi oblíbeným rumem). A poté šli ještě na obhlídku města. Mě charakter města ani moc nepřekvapil, hned jsem v tom viděla Kongo a náturu Konžanů. Dan to shrnul takto: „Jako by šlo celé město na nějakou velikou párty. Živo, rušno, exotika. A na 40 tisícové město dosti chudé domy a celková architektura. V centru města není nic kromě kostela a dětského parčíku.“ A doprava? Anarchie. Přechody? Semafory? No stress. Ale překvapivě prý nebývá moc bouraček. Jinak lidé jsou tu velice přátelští, hluční, temperamentní a moc nic neřeší. Zkrátka Latinská Amerika. A španělské „maňana“ – "zítra" (fotky města zatím žádné nemáme, bylo nám doporučeno foťák zatím nevytahovat a rozkoukávat se; stejně jako jsme museli sundat a nechat v pokoji naše zlaté řetízky s křížkem a snubní prstýnky! Krade se tu prý hodně).
V neděli nás čekal první kontakt s dětmi. V 11 jsme se sešli (scházeli jsme se asi do půl dvanácté) a vyrazili autobusem na asi 20 minut vzdálené koupaliště. Dětí dorazilo 13, my jsme byli 4 dobrovolníci, ideální sestava. Koupaliště předčilo všechna očekávání, 2 veliké bazény v parádním prostředí se dvěma tobogany. Zajímavé bylo, že dívky se v Ekvádoru nekoupou v plavkách, ale v tričku a kraťasech.
I malé holky, což bylo zvláštní, proto jsem si i já musela nechat své tílko a už jsem skákala do bazénu :). Lámanou španělštinou jsme se některé menší děti s Danem snažili naučit základy plavání (mnoho úspěchů jsme ale neměli) a celkově – bylo veselo. Když jsme se zrovna nebavili s dětmi, hráli jsme s dobrovolníky karty, nebo s dětmi basketbal.
Co to tu máme vůbec za děti? Často se jedná o děti z tzv. La Poza – bažinaté oblasti, kde bydlí ti nejchudší, kteří nemají finance na to najmout si domek ve městě.
"Ekonomika provincie je z velké části založena na zemědělství, pěstuje se tu především rýže a banány. Kromě tohoto dobře se rozvíjejícího zemědělství se tento region řadí k nejchudším v celé oblasti, časté jsou zde povodně, jsou tu nejhorší silnice v Ekvádoru. 70 % z 98 tisíc obyvatel kantonu Ventanas se živí prací na poli (především muži), turismem a drobným obchodem. Muži, kteří pracují na banánovníkových plantažích, vydělají týdně kolem 33 USD. Tato částka musí zabezpečit většinou pětičlennou rodinu. Nájem domku ve městě přitom stojí kolem 100 USD. Mnoho nejchudších rodin musí kvůli tomu žít v bažinaté oblasti, kde jsou nájmy nejnižší a pohybují se kolem 20 USD měsíčně.
Nadace San Jose Feinandemetz SVD - Fu Shen Fu byla založena P. Janem Koczym z římskokatolického řádu Společnosti Božího Slova (Societas Verbi Divini – verbisté). P. Jan byl poslán do Ventanas, aby pracoval ve farnosti Virgen de Guadelupe (Panny Marie z Guadalupe), kde chtěl zpočátku vybudovat kostel a farní dům. Během práce v městečku poznal, že v okolí žije mnoho chudých, podvyživených dětí. Spolu s dobrovolníky z farnosti začali připravovat teplá jídla pro nejvíce potřebné děti. Idea to byla vznešená, ale zpočátku bylo velmi těžké ji uskutečňovat. Byly dny, kdy děti musely být poslány zpět domů o hladu, protože nebylo na jídlo. Také ještě nestála jídelna a děti se stravovaly v kostele a v jeho blízkém okolí. Mnoho podvyživených dětí hned po jídle zvracelo, protože jejich zažívání bylo úplně rozvrácené a jejich organismus nebyl připraven na přijímání pravidelné, teplé a plnohodnotné stravy.
Během nějaké doby se ukázalo, že děti potřebují pomoci také v jiných oblastech života, např. ve zdravotní péči, ve vzdělávání a morální podpoře. Když bylo jasné, že místní společnost není schopná se s existujícími problémy sama vypořádat, P. Jan se v roce 2005 rozhodl vytvořit nadaci, která by hledala pomoc zvenku. Tehdy byla založena Nadace Fu Shen Fu."
Zdroj: https://www.fundacion-fushenfu-ecu.org/cs
Po čtvrté hodině jsme se sbalili a vyrazili zpět, v autobuse nám jakýsi mladík chtěl prodávat kokosy a ořechy, my ale, jelikož šetříme, jsme si od něj nevzali nic :). Po návratu jsme si dali sprchu, udělali palačinky a vyrazili na mši svatou. O zážitcích z ekvádorských kostelů ale napíše později Dan. Večer nás čekala ještě výroba věnce, z korpusu dovezeného z Frýdku, z listů mandlovníku a palmových listů. Byla totiž první adventní neděle, tak jsme den zakončili společnou modlitbou u první rozsvícené svíčky adventního věnce.
Hasta luego, amigos! :) A požehnaný Advent!
