Druhý týden za oceánem
„Neříkejte, že nemáte dost času. Máte k dispozici úplně stejně hodin denně, kolik měl Michaelangelo, Kryštof Kolumbus, T.A.Edison, Albert Einstein nebo Winston Churchill.“ – Tento citát od Anonyma mi dnes padnul do očí a nedá mi to nad ním nepopřemýšlet. Nedá se nic dělat. Hold i já si ten čas na psaní dalšího článku budu muset najít…:)
Los chicos checos! A hlavně - máme konečně trička nadace!
Třetí adventní neděle už je za námi a právě teď probíhá i náš třetí týden v Ekvádoru, v regionu Los Ríos, ve městečku Ventanas. „Čas letí jako spřežení nad kterým práská bič“, říká jedno lidové rčení. Tak jsme zvědaví, jak rychle nám tu uteče těch našich devět měsíců (vlastně již necelých devět).
Týden uběhl celkem poklidně a dle harmonogramu, který jsme vám zde již nastínili. Jen s pár výjimkami – v pondělí nás čekal brzký ranní výlet do Guyaquilu, největšího ekvádorského města. Jeli jsme legalizovat víza. Ekvádor je totiž velmi byrokratický stát. Nejen, že samotné získání víz bylo celkem oříškem (v ČR není ekvádorská ambasáda, vše jsme tedy zařizovali přes Berlín), ještě po nás chtěli, abychom získaná víza potvrdili na úřadě. Tak jsme jeli, byl to pro nás celkem příjemný výlet z „džungle“ Ventanas do civilizace. Opravdu, Guyaquil je pěkné město, o kterém jsme už psali v jednom z předchozích článků. Tak jen pár zajímavostí:
Metropolitní katedrála svatého Pedra v Guyaquilu (z 20.století)
A hned za katedrálou je známý Parque Bolívar - Bolívarův park se sochou Simona Bolívara (významný jihoamerický osvoboditel), snad nejznámější osoby celé Jižní Ameriky. Park je známý tím, že se po něm volně prohánějí obří leguáni.
V pátek odpoledne se úkoly s dětmi nedělají (jelikož na to pak mají 2 dny; dělají se jen s těmi, kdo vyloženě chtějí), tak jsme se rozhodli udělat s nimi vánoční výzdobu. Rozdělili jsme si stanoviště, Dan byl u řetězů, Iveta u hvězd a Martyna u vloček. A hle, aktivita to byla pro děti nová, tvořivá, bavilo je to, soustředěně (po téměř celou dobu pracovaly) a výsledek stál za to:):
Andrea, Iveta a Angie y las estrellas de Navidad
Dan, vánoční řetězy a ekvádorské ženy :)
Páteční večer patřil „Škole lídrů“, jak se nazývá každopáteční večerní seance místní mládeže. Seňora Yoya, která má setkání normálně na starosti, nemohla dorazit, nebyl přítomný ani Juraj, který měl zrovna rozlučku s místními katechetkami, takže jsme si mládež vzali na starosti my s Martynou . Dan má na počítači soutěž Riskuj!, tak nás napadlo si to s nimi zahrát. Na začátku setkání jsme se pomodlili, pak jim pustili jeden díl mistra Bean (ten vánoční), u kterého se většina svíjela smíchy (neznali to) a poté přišla na řadu soutěž. „Ahora, vamos a hacer una competición,“ říkám. Tu někdo po mojí levici vyjekl smíchy (pro změnu) a vidím Jordana – místního „bosse“, co povídá: „Španělský akcent, to je sranda!“ Španělé totiž vyslovují „c“ s jazykem mezi zuby, takové šišlavé syknutí, kdežto v Latinské Americe vyslovují normálně „s“. Ještě jednou jsem se „nachytala“ při slově „independecía“ – zkrátka nebude tak lehké se toho zbavit;). Mládež jsme rozdělili do 4 týmů a v rámci hry měli na výběr 5 otázek v každé z 5 kategorií, obodované od 1000 do 5000. Soutěž to byla napínavá a projevovala se během ní živá ekvádorská povaha, no ticho rozhodně nebylo. Ukázali se též slabá místa místních mládežníků – nikdo z nich nevěděl, kolik obyvatel má Ekvádor, jaká je největší hora Ekvádoru, či kdy získal Ekvádor nezávislost na Španělsku. Na konci jsme s nimi ještě otázky, co nevěděli, projeli. Tak snad si z toho budou něco pamatovat. Alespoň snad nebudou tvrdit, že má Ekvádor 100.000 obyvatelJ. Při závěrečném úkolu – rozkrývání obrazu, měli uhádnout, že se jedná o fotku Jorgeho, slovenského dobrovolníka, který měl rozlučku. Uhodli, ale až po tipech typu svatý José Freinademetz – patron nadace).
Riskuj! ve Ventanas
Sobota – zde je třeba zmínit večerní pochod městem. Před 3. adventní nedělí se tu totiž ukončoval „katechetický“ rok, děti připravující se na křest, první svaté příjmaní či biřmování přijmou svátosti v tomto a příštím týdnu. A tak se šlo průvodem, celá farnost, děti v různě barevných tričkách dle své skupiny, dohromady to byly stovky lidí. Včele průvodu jel Santa Claus na korbě dodávky, který po celou dobu průvodu (kromě posledních pár minut, co vyhrávalo něco mezi vánočními koledami a disco hudbou) vyřvával (doslova) ochraptělým hlasem: „Feliz Navidad, hahaha, Feliz Navidad!“ (překlad: Veselé Vánoce, hahaha“)..
Kvalita špatná. Ale obrázek vypovídající :).
Též je třeba zmínit ukotvování vitríny pro pražské Jezulátko do jídelny pro děti. Konečně nad námi bude Někdo držet ochrannou ruku.
Nedělní den byl rozlučkový, jelikož den poté nás opustil Juraj, slovenský dobrovolník, který tu pomáhal dohromady již 3 roky. Po večerní mši svaté jsme se šli najíst do jeho oblíbené místní „restaurace“, Juraj s Martynou si dali krevety, my s Danem vepřový steak s hranolkami. Samozřejmě by to nebyli Ekvádorci, aby nám nepřinesli k velké porci hranolek ještě o něco víc rýže (byť jsme si rýži vůbec neobjednali). Zkrátka zde se jí rýže opravdu ke všemu (místní lidé ji snídají, obědvají i večeří). Při cestě z večeře jsme se chtěli stavit v obchodě pro piva, jakože to chce pořádnou fiestu. „V neděli Vám alkohol nemůžeme prodat,“ říká nám Darving, místní sekuriťák. Mysleli jsme si, že si z ná dělá legraci, tak jsme piva přinesli na kasu. Ale hle! V Ekvádoru se skutečně už zhruba druhým rokem nemůže v neděli prodávat (oficiálně) žádný alkohol, je to vládní nařízení. Oficiálně, protože nás pan sekuriťák poslal za roh, kde jsme si pivo koupili (bez faktury).
To jsme byli ještě 4... Aneb Slovani sobě.
Toš asi tak, náš druhý týden v Ekvádoru. Nejzajímavější na tom všem je pozorování ekvádorské nátury a objevování ekvádorské kultury. O tom později, to musíme nejprve zpracovat. Zdravíme z druhého konce světa, drazí a přejeme klidné a požehnané prožití přicházejících vánočních svátků.