Jak jsme se snažili vzdálit co nejdál od středu země aneb výšlap na Chimborazo

Všechny fotky na Rajčeti ;-).

Ekvádor je převelice zajímavou zemí. Má Galapágy. Má pralesy. Má oceán. Má velehory. A dokonce má i místo nevzdálenější od středu země na světě. Vyhaslou sopku CHIMBORAZO. A právě tam jsme se první srpnovou sobotu vypravili.

Připadáme si jako blázni. Je sobota 4:15 ráno, teplota asi 20°C a my vyrážíme z nadace směr autobusová zastávka. Na nohách pohory, dlouhé kalhoty, na sobě termo trička a mikiny, v batohu čepice, rukavice, bundy a zateplené kalhoty. Protiřečící si informace místních z nás ale udělaly pingpongový míček, takže do autobusu sedáme až v 5:30. Konečně opouštíme Ventanas a nadmořskou výšku 350 m.n.m. Za 4 hodiny se ocitáme v nadmořské výšce o 4 000 metrů vyšší! Autobus nám (po jednom přestupu) zastavil na odbočce směr národní park Chimborazo. 

Výhled ze silnice na vyhaslou sopku Chimborazo byl nádherný.

Horu s jejím zasněženým vrcholem jsme měli přímo před sebou. Sluníčko svítilo, počasí bylo nádherné. Tedy do té doby, než jsme vystoupili z autobusu. 

V tom okamžiku nás strhl obrovský vítr, který námi smýkal, až to bylo neuvěřitelné. 

Skutečně, takhle velký vítr jsem ještě v životě nezažila! Chimborazo se totiž tyčí uprostřed obrovské planiny. „Utíkali“ jsme do blízké rozpadlé budky, kde jsme se nabalili do našich termověcí a zabalili do čepic a rukavic. Kromě větru totiž byla i zima. Inu logicky. Byli jsme zhruba ve 4. 300 m.n.m. Čekala nás cesta po silnici k odbočce do národního parku Chimborazo. 

Odhadem to mělo být zhruba 5 kilometrů. Odhodlaně jsme vykročili. Chtěla jsem se vysmrkat, vítr mi ale kapasník doslova rval z rukou. Jelo auto, mávli jsme rukou a Bohu a Ekvádorcům díky – zastavilo! Řidičem byl mladík Jorge obchodující se sklem. „Mluvíte anglicky?“ ptá se nás. My na něj, že jo, že klidně můžeme španělštinu vyměnit za angličtinu. On na to, že v pohodě, že to necháme na španělštině. To bude zase jeden z těch „rádobyumímanglicky“ Ekvádorců, říkám si, tak ho zkouším (vždycky je sranda, když vám Ekvádorec řekne, že umí anglicky – z 99 % případů to skončí u otázky „How are you“ nebo věty I love you). A on na mě spustil takovou angličtinou, že mi jaksi sklaplo a pokorně jsem ho poprosila, zda radši nezůstat na španělštině ;-). Jorge pracoval 5 let ve Finsku a má spoustu zkušeností s prací v mezinárodních firmách. „Hele, lamy“, říká Dan a ukazuje na pravou stranu silnice. A skutečně. 

Tedy nebyly to zcela lamy, ale vikuně – divoký druh lamy žijící jen ve vysokých Andách jižního Peru a Bolívie a na severu Argentiny a Chile... Něco tu nehraje? Do národní rezervace Chimborazo byla tato zvířata uměle vysazena – v roce 1988 darovalo 100 prvních „kousků“ Chile a dalších 100 Peru, o pár let později i Bolívie. V okolí Chimboraza se totiž nenacházela téměř žádná fauna, i když podmínky nebyly špatné. Proto se rozhodli pro vysazení vikuň. Od roku 1998 se počet zvířat zvětšil na zhruba dvacetinásobek, v současné době jich je v okolí Chimboraza prý kolem 6 000! „Jezdím tu každý den a pokaždé vidím alespoň jednu vikuňu přejetou na silnici,“ nicméně konstatuje Jorge. Po asi 15 minutách jízdy nás vysazuje u vstupu do národní rezervace. 

Tady už se musíme registrovat. Dneska se před námi registrovalo pár Američanů, několik Francouzů, Kolumbijci a jeden Ekvádorec. Místní něco podobného neláká, proč se taky škrábat na nějakou horu, že..

K prvnímu refugiu to je od brány parku prý asi 10 km, říká nám postarší pán celý zakuklený ve staré péřové bundě, s kulichem a slunečními brýlemi. Rozhodně se nedoporučuje jít pěšky, vítr je strašně silný a všude prach. Máme si počkat na nějaké auto s turisty, které nás sveze. Jo, sveze. Auta zrovna žádná nikde nebyla, tak jsme šli omrknout místní pláně, hledajíce vikuně. Div nás to neodfouklo. V okamžiku, kdy jsme odešli z aspoň částečného závětří vstupní budovy, začal nad námi mít vítr téměř vládu. Já jsem neměla sluneční brýle, což byla osudová chyba, jelikož jsem kvůli všudypřítomnému vířícímu prachu musela mít skoro pořád zavřené oči. Dan sice sluneční brýle měl, ale zato si doma zapomněl čočky (chystal si je nandat až na místě, jelikož v autobuse spal), takže bychom vikuně nejspíš neviděli, ani pokud bychom byli těsně vedle nich...

Nakonec se ale zadařilo, v dálce jsme viděli nějaké fleky, tak jsme je cvakli doufaje, že z fotek něco bude. A celkem bylo (díky našemu fajn Canonu ;-)).

Dokonce i celkem těžký obal od foťáku mi vítr strhával z ruky, radši jsme se tedy otočili a šli zpátky k parkovišti. Tedy vlastně jsme se neotočili, kvůli větru jsme šli pozadu...:-) Jak jsme přicházeli k parkovišti, zrovna vyjížděl jeden pickup směr k prvnímu refugiu. Rozběhli jsme se, jak nám to vítr dovolil a mávali na něj, ať zastaví. Pochopil, zastavil a ukázal, že si máme vylézt na korbu. Skvělé. Cesta byla živelná, otlačeniny od skoků po kamenech bolí ještě teď. Ale zážitek stál za to.

První refugium – 4.800 m.n.m. To už byla nejvyšší nadmořská výška, ve které jsme kdy byli. Zatím jsme se moc nehýbali, po vykulení se z korby jsme si podali ruku se sympatickým Ekvádorcem, ze kterého se později vyklubal horský průvodce Fabian a zamířili jsme do místní občerstvovny. Dole nám řekli, že tam seženem listy koky, náš cíl byl tedy jasný – udělat si zásobu, jelikož na vyrovnání tlaku a bolení hlavy je to super medicína. Nicméně zrada – listy koky prý nejsou, jen čaj. O koce jsme již psali po našem výstupu na Pichinchu - koka povzbuzuje činnost srdce a zrychluje dech, pomáhá tedy člověku vyrovnat se s řídkým horským vzduchem. Je zařazena v seznamu tvrdých drog a lístky koky byly prohlášeny konvencí OSN za narkotikum. V Ekvádoru je prodej listů koky zakázán (zajímavý je fakt, že v lednu jsme si listy koky koupili od vykřikujícího pouličního prodavače přímo před prezidentským palácem v Quitu ;-)). 

Dali jsme si tedy jen kafe (0,75 USD) a horkou čokoládu (1 USD) a během svačiny (suchý chleba) s výhledem na vrchol se dali do řeči s párem Norů (zamachrovala jsem se svým "Hvordanhar du det?" :-) ), kteří se v noci chystali s průvodcem dobýt Chimborazo. Od druhého refugia (5.000 m.n.m.) už totiž nahoru na horu nepouští bez průvodce a vybavení. Výstup probíhá v noci (začíná se cca ve 2 hodiny ráno) kvůli lavinám, které přes den hrozí. Mladí Norové zaplatili 250 USD za jednoho (cca 6.250 Kč) za výbavu, dopravu a horského průvodce. I když by nás takový výstup lákal převelice, prozatím se držíme našeho low-cost stylu a zdolání šestitisícovky si necháme na jindy :-).

Posilněni vyrážíme vzhůru k druhému refugiu. 

Čeká nás pouze 200 výškových metrů a chata je téměř na dohled. Člověk by se byl rozběhl a za 5 minut by byl na místě. Ale ouvej. Nevím, kolik z vás bylo v takové nadmořské výšce. Ono to totiž není žádná sranda. Jdeme na lehko, ale stačí pár kroků a je třeba dělat pauzu. Máme aspoň čas na kochání se okolím. Před námi zasněžený vrcholek Chimboraza. Měří sice 6.310 m.n.m., ale díky zploštění Země je v jistém smyslu nejvyšší horou světa. Jak je to možné? Leží totiž velmi blízko rovníku, kde je vzdálenost od povrchu ke středu Země největší... Sopka Chimborazo je dokonce vyobrazena na státním znaku Ekvádoru. 

Mount Chimborazo nebo Chimborazo je vyhaslý čtvrtohorní stratovulkán, jehož vrchol leží v nadmořské výšce 6 310 metrů. Leží mezi pásmy Východní a Západní Kordillery asi 150 km od hlavního města Quita a 30 km severozápadně od města Riobamba. Při dobré viditelnosti lze Chimborazo zahlédnout až z pobřeží, z města Guayaquil. Sopka je součástí rezervace Reserva de Produccion Faunistica Chimborazo. Dřívější předpoklad byl, že sopka byla naposledy aktivní v pleistocénu, ale novější výzkumy ukazují, že poslední erupce proběhly před 640 ± 500 lety (trocha Wikipedie ;-)).

Pod námi byl velký pomník a spousta malých hrobů horolezců, kteří zemřeli při pokusu o výstup na vrchol. Jak námi bylo totiž řečeno, výstup není náročný ani tak technicky, jako spíš klimaticky - jednak kvůli veliké nadmořské výšce, druhak kvůli počasí, ledu, lavinám atd. Nesmí se tedy podcenit.

Další kochací fotka s paní indiánkou v pravém dolním rohu:

Po několika přestávkách se nám konečně podařilo doplahočit nahoru k druhému refugiu. To bylo zavřené z důvodu rekonstrukce, vydali jsme se tedy hned ještě o dalších 50 výškových metrů nahoru, kde měla být dle ukazatelů laguna.

Na fotce vlevo dole je místo, kde normálně bývá laguna. "Normálně tu bývá spousta sněhu a tam v těch místech bývá skutečně jezírko," ukazuje nám mladý muž v péřové bundě s odznakem NP Chimborazo. Snaží se odstranit kameny z horské pěšinky vedoucí nahoru. Taky nám ukazuje, kudy se normálně vystupuje na vrchol. "Když je tu sníh, vystupuje se přímo," ukazuje za nás přímo na vrchol. Je to prý o dost kratší, než varianta bez sněhu - odtud asi 4 hodiny. "Teď se musí chodit zleva po hřebeni, to trvá dohromady asi 7 hodin", ukazuje...

Chvíli se ještě kocháme (a děkujeme Pánu za krásu světa) a pak vyrážíme dolů. Chceme dnes ještě stihnout autobus nazpátek, tudíž je největší čas jít. Ani dolů se nám ale nejde lehce, řídký vzduch hold dělá své. Na výstup na vrchol bychom teď stejně neměli, potřebovali bychom aspoň dvoudenní aklimatizaci... Šestitisícovku tedy zdoláme až příště ;-).

Cestou zpět máme taky štěstí, hned druhý řidič, kterého se ptáme, kýve, že jede dolů a dokonce až do Guarandy. Nasedáme tady na korbu, zavíráme oči před vířícím prachem a křečovitě se držíme, abychom kvůli otřesům a někdy až mega skokům dodávky nevypadli z korby ;-).

V Guarandě už nasedáme na autobus směr Babahoyo, unavení, spálení, ale přešťastní (a to nejen kvůli "zářezu" dosažení naší prozatímní nejvyšší nadmořské výšky ;-)).

V Guarandě bylo plno indiánů a ovcí...

A v půl deváté už vysedáme ve Ventanas. Vše skvělé. Až na daň, kterou si vzalo ostré horské sluníčko:

:-) Toliko k našemu horskému výstupu. 

Drazí, zdravíme do horkého Česka a vězte, že tu na vás z chladného Ekvádoru převelice myslíme (červenec a srpen jsou v Ekvádoru nejstudenější měsíce ;-)).

V modlitbě 

IDS+

Praktické info na závěr:

1. Vstup no Národního parku Chimborazo je zdarma.
2. Autobusem se dá dojet nejdále ke vstupu do NP. Odtud je to ještě 10 km k prvnímu refugiu. Až tam se dá dojet autem (buď taxíkem, nebo stopem).
3. Vzduch je opravdu hodně řídký. "Ve výšce 3500 m n.m. onemocní některou z forem horské nemoci (nevolnost, bolesti hlavy, zvracení)  50-75% osob, ve výšce 5000 m n.m. pak téměř všichni, pokud do této výšky vystoupají příliš rychle."
4. DOPRAVA:

•  TAM - Ventanas - Babahoyo (3 USD/2 osoby), Babahoyo - Chimborazo (11 USD/2 osoby)
•  ZPĚT - Guaranda - Babahoyo (6,50 USD/2 osoby), Babahoyo - Ventanas (3 USD/2 osoby)