Týden numéro 3 - rozloučení, práce, svátek, děti a kultura

Třetí týden skončil. Tento pátek to bude již měsíc, co jsme přistáli na ekvádorské půdě. A teď ve středu je prý Štědrý den. Těžko uvěřit. Blikajících srandiček je tu teď sice o něco víc než běžně po celý rok, pravda. Ale to horko. To nám Vánoce moc nepřipomíná. Nicméně čtyři svíčky na našem adventním věnci už hoří. Takže je to jasné…

Novinky, změny, zážitky, či cokoli jiného a nového, co přišlo tento týden? V pondělí nastala změna veliká – odletěl Juraj (všemi nazývaný Jorge), slovenský dobrovolník, který v Ekvádoru pomáhal celkem tři roky. Náš průvodce, překladatel a kamarád, tři v jednom. Zůstali jsme tu teď tedy 3 dobrovolníci – my dva a Martyna, která tu s námi bude do konce února. Po Jurajově odjezdu se změnila jedna zásadní věc – naše vstávání. V půl deváté totiž přichází kuchařka Gina a stejně jako doposavad vždycky volala: „Jorge!“, tak teď volá: „Dany!“ A Dan s ní jde nakupovat jídlo pro všech 200 dětí. Už se stihl v obchodě uvést, na otázky prodavačky, jak se řekne jeho jméno v jeho zemi, odpověděl Dan: „Nula. A v noci mínus 5." (Myslel si, že se ho ptá na teplotu doma B-)) Vstáváme tedy „už“ před osmou, abychom stihli obligátní cvičení, modlitbu a sprchu. A od devíti do desíti pilně studujeme španělštinu. U snídaně :).

V úterý došly na oběd Narcis a Lilibeth Espinosa, sestry – 8 a 9 let. Přišly pozdě, až poté, co byly všechny děti už pryč. Ptám se jich, co se stalo? „Nebyly jsme ve škole, musely jsme se doma starat o malého brášku,“ odpovídají jakoby se nechumelilo a hladově se pouští do rýže.

Fotka dětí pro české dárce, které děti "adoptovali". Lilibeth Espinosa je čtvrtá zleva.

 Zatím jsme ještě nenavštívili skoro žádné rodiny, od ledna nás ale čeká aktualizace celé kartotéky, poznáme tak tedy životní podmínky našich dětí.

V úterý a středu jsme s Martynou zdobily jídelnu papírovými ozdobami, které jsme v pátek s dětmi vyrobily. Stálo nás to málem několik životanebezpečných pádů s žebříku, ale vše jsme zvládly a povedlo se. Děti jsou nadšené, hledají hvězdy a vločky, které vyrobily a cítí se být autory toho všeho. Což je dobře.

Středa byl též speciální den. Protože slavil svátek Daniel. Děti mu nakreslily jakýsi pamětní list. A všichni mu pěkně popřáli. A my si večer pustili film podle Danova gusta. Přípitek, dobrá večeře a filmek..

Daniel a "jeho" ekvádorské děti

Čtvrteční ráno pro nás měla kuchařka Anita překvapení. Udělala nám snídani. Ekvádorskou. Sníst jsem se to ráno odvážila jen já. Martyna už jedla a Dan tvrdil, že musí ráno něco lehčího. Dělala bolón de verde (typické tradiční ekvádorské jídlo, které se dělá ze zelených banánů - vypadá to jako banán, je to jen trochu větší a nejí se to syrové; chuťově se podobá našim bramborám), klobásku a café de ava (nevím přesně, co to je, ale nechutnalo to zle - kofein v tom není).

Anita v akci. A hotová snídaně. Chutila mi, i když něco podobného bych si představovala spíše na večeři.

Dan se přes týden nehnul od šmirglu. Brousil schodiště a jednu dolní místnost. „Potřebujeme ji mít hotovou na sobotu, konečně přivezou kontejner,“ říká Danovi ve čtvrtek seňora Yoya. Místnost je nově udělaná a "napastovaná", proto bylo třeba ji kompletně obrousit. Mělo to 2 háčky. První byl ten, že práce na tom bylo ještě dost, takže jsme s Danem v jakémkoli volném čase brousili a brousili. Hotovo bylo až v sobotu dopoledne. Druhý byl ten, že jsme měli v plánu jet na víkend do Quilotoa, laguny v horách vzdálené několik hodin od nás, kam jsme si chtěli udělat předvánoční výlet. Tímto výlet padl. A kontejner stejně v sobotu nedorazil (jedná se o kontejner, který poslali nadaci nějací Kanaďani před více než rokem; měly by tam být počítače, kancelářské vybavení a věci pro děti. Ale stále se to zasekává na jakýchsi poplatcích – chtěli po nás částku větší než byla hodnota celého kontejneru i s jeho obsahem!).

A tak se brousilo a brousilo...

Pátek odpoledne jsme s dětmi vyráběli náramky z bužírky. Chtěla jsem je naučit čtvercový uzel, ale ukázal se být těžký i na ty nejšikovnější a největší, tak jsme s ostatními dělali jen copánky či točky. Večer nás zase čekala escuela de leaderes. Tentokrát jsme ji neměli mít na starosti my, vlastně jsme nevěděli, co se bude dít (jen to, že by se měla začít plánovat vánoční fiesta). Měla začít v půl osmé, dorazilo pár mládežníků, ale seňora Yoya (měla mít večer na starosti) nikde. Po chvíli přijel její muž s tím, že Yoya nedorazí. Že se to ruší. To už ale dorazilo dětí asi 20. Chtěli jsme jim alespoň pustit film a probrat s nimi, co bychom mohli na fiestu připravit. Na to ale Norberto, Yoyin manžel, že je vedle v kostele novéna, že bychom je rušili. Že se to ruší. Vtom Yoya volala (už bylo osm), ať všichni přijdeme k nim k domu, že nemůže dorazit, ale že s námi promluví tam. No říkám, pro mě – po předchozí dvouleté pracovní zkušenosti z hyperorganizovaného kolektivu  - hrůza. Ekvádor! :) No každopádně jsme navrhli, že s pár mládežníkama nacvičíme divadlo (první nácvik byl dnes, další nás čeká zítra), pak my tři dobrovolníci nacvičíme scénku (Vánoce v Evropě), koledy a velkou hru pro děti. To, že budeme muset ještě pomáhat seňore Yoye s pečením dortů a dále vystřihovat a lepit saně od Santa Clause (megakýč) pro každého z více jak 200 dětí, asi netřeba komentovat :).

Sobota byla věru odpočinková. Jen je třeba zmínit, že jsme se asi 5 hodin nemohli dostat do naší jídelny a kuchyně, jelikož zapadl zámek a dveře nešly odemknout. Nepomohl ani návod na otevření zaseklého zámku z YouTube B-) Museli jsme tedy volat pomoc, přijel jakýsi zámečník, asi 20 minut se zámkem dělal nějaké machinace a pak se dveře otevřely. Tak jsme se konečně mohli najíst ;). Já jsem pak doklízela spodní místnost a Dan opravoval kůly pro šňůru na prádlo na střeše. A na konec dne nás čekalo pečení nepečeného cukroví. Které, jelikož zde snad neexistuje moučkový cukr, zcela dle očekávání nedopadlo. Tak snad aspoň ta chuť nebude tak diferentní ;).

Neděle byla kulturní. Ráno jsme vyrazili na mši svatou. Kostel v centru je zajímavý tím, že tam během Adventu přibyla každou mši (čtvrtky a neděle) nějaká blikající kýčovina (video ze stavu ke čtvrté neděle adventní bude časem nahráno). Po mši jsme vyrazili do města. Do Queveda. Na Hobita! A dali si hranolky, twistra a kuře. Jucháj! Příjemná změna :). Za zmínku stojí náš mizerný výpočet financí. Po zaplacení cesty tam a kina jsme si dali stranou přesně 1, 50 USD na taxík na nádraží a 3 dolary na cestu autobusem. Jenže ouha, paní u terminálu mi povídá, „3 lístky do Ventanas? 4,80 USD, prosím.“ Dražší je to prý proto, že autobus z Queveda vyjíždí, lístky jsou tedy automaticky i s místenkou (když jsme jeli tam, jen jsme prostě mávli, autobus zastavil, ale více jak polovinu cesty jsme museli stát). A my, tři gringos, jak se v Latinské Americe říká bělochům, jsme stáli u kasy jen s těmi třemi dolary a pár centíky. Tvářili jsme se asi dost zoufale, vedle nás zrovna slavila polovina nádraží gól fotbalového týmu Emelec nad Barcelonou (ekvádorskou; tyto dva týmy jsou taková Sparta a Slavia), paní za kasou fandila také nejspíš Emelecu, pro naše štěstí, jelikož nám lístky nakonec za ty 3 dolary dala. Gringos bez peněz. Tomu tady v Latinské Americe nikdo nevěří B-).

Tak amigos, Feliz Navidad a la República Checa!