Veliká noc na rovníku

Aleluja! Kristus zmrtvýchvstal. I tady v Ekvádoru!

„Tak co, dáte si taky v pátek fanescu?“  Ptá se mě Paola, když se ve středu Svatého týdne loučíme v nadaci. „Nedáme, v pátek moc nejíme“, odpovídám ji. „A proč?“

Fanesca je hlavní tradicí a typickým velikonočním ekvádorským jídlem. Chutnali jsme ji asi měsíc před Velkým pátkem. Nechutnala nám. Jedná se o polévku z 12 druhů luštěnin a obilovin. Něco jako když pejsek s kočičkou vařili dort :). Dvanáct druhů má symbolizovat 12 apoštolů.

Co se týče dalších velikonočních tradic, tak jsou třeba zmínit velkopáteční křížové cesty. Tady ve Ventanas, 40 tisícovém městečku, trvala celé 3 hodiny a průvod prošel celým městem. Od 12:00 do 15:00 – ideální na spáleniny a úžeh. My jsme na tuto cestu odvahu nesebrali, dali jsme přednost soukromé křížové cestě v češtině :). Ve velkých městech – hlavně v největším městě Guyaquilu a hlavním městě Quitu – mají lidé v průvodu fialové kápě přes obličej jen s dírami na oči, průvod tak působí poněkud hororově. Pro představu se mrkněte na video.

Jedním z nejdůležitějších dnů pro Ekvádorce je Popeleční středa. Fronta na popelec byla doslova nekončící, měli jsme pocit, že si pro křížek přišel snad každý obyvatel Ventanas. „Nestačí, že si přijdete pro křížek z popelce. To vás neočistí, je třeba se i vyzpovídat a chodit pravidelně na mši svatou,“ opakoval několikrát místní pan farář – Ind (další „zajímavost“ – v Ekvádoru jsme zatím nepotkali žádného ekvádorského kněze; a semináře prý zejí prázdnotou - jak je to možné?) Místní se totiž téměř nezpovídají. Někteří z nich si myslí, že popelec jako symbol pokání stačí. Zpovídání tu není zvykem. Veliký problém jsou i místní svazky „na hromádce“ a rozvody. Jsou zde páry, které spolu mají děti, ale nejsou svoji a normálně každou neděli přijímají. V čem je chyba?

Dalším důležitým dnem je Květná neděle. Na večerní mši svatou jsme dorazili o čtvrt hodiny dříve, v 500 místném kostele už jsme ale neměli šanci najít si místo na sezení. Před kostelem bylo spousta stánkářů, kteří podávali zvláštní svazek asi 10 sušených rostlin – mezi nimi byly i palmové listy či růže. Tento svazek měli v kostele všichni. Poté, co nám byla oznámena cena – 1 dolar, jsme se jako chudí dobrovolníci nenápadně vytratili do vedlejšího parku a s úsměvem na tváři si odnášeli nenápadně utrhnutou větvičku palmy. Na konci kněz Loreto obcházel věřící a svěcenou vodou kropil ratolesti. „Prosím Vás,“ říká, „zůstaňte stát na svých místech, já nejprve všechny obejdu, i lidi stojící venku, pak se vrátím a poté můžete odejít i vy,“ zdůraznil. Při ranní bohoslužbě se to prý moc nevydařilo. Nechápala jsem, jak to myslí. Netrvalo ale dlouho a pochopila jsem. Místní lidí jsou zvláštní. Když by měli pospíchat, nepospíchají („maňana“). Když ale pospíchat nemají, dělají to. Pan farář byl při kropení ratolestí lidí stojících venku (třeba nás) jimi doslova bičován a téměř ušlapán davy hrnoucími se z kostela. Nemohli jsme odolat a museli  vše natočit  :).

Na Svatou středu – jak se zde nazývá středa ve Svatém týdnu – jsme byli mile překvapeni. Dlouho dopředu avizovaná svátost smíření slavila „úspěch“ – pár místních se skutečně přišlo vyzpovídat a nebylo jich málo. Bohu díky.

Obřady tridia se až na pár změn nesly v evropském duchu. Obřady Zeleného čtvrtka (v Ekvádoru „Svatý čtvrtek“) jsme prožili plně – i přes rozladěné kytary a hlasy po celou mši (zde zvony nikam neodlétají), šílené horko a půlhodinové kázání (po pašijích). Od půl deváté do půlnoci bylo bdění s Pánem Ježíšem v Getsemanech. Getsemany měli připravené stylově – tak po Ekvádorsku, ale hezky – viz foto.

Na Velký pátek (zde „Svatý pátek“) byla již zmíněná 3 hodinová křížová cesta městem a večerní obřady. Ulevilo se nám, že byl i zde zakázán hudební doprovod (přes začáteční pokusy kytaristy se při čtvrteční adoraci zpívalo acapela) – pro lepší chápaní naší úlevy si přečtěte tento článek;). Po obřadech byl Pán Ježíš položen do hrobu – viz foto. Původně měl být s jeho tělem ještě průvod městem, kvůli obrovskému lijáku se tak ale nestalo.

Na Bílou sobotu jsme se plni zážitků z výletu k nádhernému vodopádu převelice těšili na slavnostní liturgii. Měla začít ve 21:00. Dorazili jsme ve tři čtvrtě a již nebylo místo v kostele. „Vypadáte velice v pohodě. Ale už nebudete, až vám řeknu, co vás čeká,“ poznamenal kněz do mikrofonu chvíli před devátou. „Ti z vás, kteří přišli již v sedm, aby měli dobré místo na sezení, ho nejspíše ztratí. Všichni totiž teď vyjdeme ven před kostel, kde budeme žehnat oheň,“ oznámil. Výsledkem bylo to, že většina lidí zůstala sedět ve svých lavicích a odmítla ven vyjít. Oheň byl požehnán a nastal čas rozsvěcení svící od paškálu a vrácení se do kostela. „Nejprve vyjde kněz, poté ministranti a poté vy,“ hlásil P. Loreto. Nicméně Ekvádor je Ekvádor a vidina tříhodinového stání poháněla místní k tomu, aby se hned po tomto prohlášení vyhrli do kostela a začali hledat volná místa. Kněz nekněz. Zajímavé také bylo to, jak někteří nečekali na požehnaný oheň, ale zapalovali si své svíčky od svíček hořících u sochy Panny Marie nebo světců :). My jsme si místo taky ukořistili (samozřejmě až poté, co prošel pan farář a ministranti ;)), v nejzažší lavici v koutě. Během čtení Dan vytáhl telefon, aby si ho mohl ve své Bibli přečíst v češtině. Neměl šanci, v mžiku u nás byla místní „ochranka“. Prý to snad nemyslíme vážně, ať mobil okamžitě zandáme. „Ochrankou“ je pár místních vysloužilců v rochetách, kteří mají na starosti kázeň a pořádek v kostele. Občas musí z kostela vyhazovat děti ze zmrzlinou nebo dívky v příliš odvážném oblečení. Liturgie byla pěkná. I když jsme se shodli na tom, že už se těšíme na tu naši. A mohlo se slavit.

Pomlázka ani barvení vajec se tu nenosí, my ale barvili, jak jinak :).

Na severu nebo na jihu, východě či západě, Cristo ha resucitado, ALELUJA!