Týdny 28 - 32 - Prezident, škola, knihy, malování a požár

Všechno foto na Rajčeti ;-).

Je to tady přímo úměrné. Čím déle tu jsme, tím rychleji ubíhá čas. Člověk se ani neotočí a zjistí, že už je to více jak měsíc, co naposledy vkládal na stránky popis našich běžných aktivit. Takže znovu  - přijměte  omluvu (pokud je tu někdo takový, kdo stránky pravidelně kontroluje a nedočkavě se těší na každý nový článek ;-)) a začněme pěkně tam, kde jsme skončili  - v neděli 14.6. večer, kdy jsme se vrátili z výletu, který jsme absolvovali s kamarády Verčou a Pepou – Velryby, fregatčí nálety, šnorchling a krevetí špagety. Nedělní večer jsme se vyčerpaní uložili velice brzy, abychom načerpali sil do dalšího pracovního týdne. V pondělí jsme byli příjemně překvapeni, jelikož jsme zjistili, že dělníci během naší nepřítomnosti dokončili stavbu střechy. 

Skvělé! Ať si klidně začne znovu pršet! Zbyly ještě nějaké peníze, tudíž jsme se s otcem Pavlem a seňorou Yoyou dohodli, že postavíme i mříž s dveřmi v přízemí. Zatím jsme byly schody do patra, kde jsou pokoje dobrovolníků a společenská místnost zcela otevřené a dostupné. Oblíbená aktivita dětí byla tudíž běhání do schodů – nahoru i dolů a skákání z nich. Občas to vypadalo na dost nebezčné kousky. Ještě jednou moc děkujeme všem dárcům, díky kterým se mohla postavit střecha i dolní mříž (dárci přispěli díky příloze o Nadaci v Katolickém týdeníku ze srpna 2014)! Týden probíhal klasicky – obědy, doučování, kytara, angličtina, jen ve středu jsme netradičně vyráběli během odpoledne s dětmi přání pro nědelní Den otců. Já se seňorou Rosou a otcem Pavlem jsme byli klasicky navštívit rodiny kvůli aktualizaci naší kartotéky a Dan se snažil dát do pořádku terasu na čtvrteční fiestu. Chystala se taková rozlučková „párty“ s otcem Pavlem (v pátek 19.6. už se nás totiž chystal opustit, povinnosti ho volaly) – mše svatá s požehnáním hotové střechy a speciální hra nakonec. Mše svatá na terase s výhledem na okolní domky a hory v dáli byla pěkným zážitkem, dorazilo i dost dětí a členové Nadace, dokonce i zpěv byl ucházející ;-).

 Dan ministroval ve velké těžké a teplé albě, která tu zůstala ještě od dob otce Jana, takže pro něj byla mše jedním velkým pokáním. Ale zvládl to a po mši už na všechny čekala hra od otce Pavla – každá dvojice (nejen) dětí dostala papírek se speciálními znaky, které měly rozluštit (nápověda byla rozmístěna po celé terase). Kdo zvládl šifru rozluštit, dostal perníkového Žužíka pečeného a zdobeného otcem Pavlem.

 Mňam, byla to dobrota (tedy pokud jste nesnědli i oči, jelikož ty byly z pepřových kuliček ;-)). 

Večer nás čekala rozlučková večeře se seňorou Yoyou a seňorem Norbertem – pozvali nás k místním Číňanům, kteří rozhodně nezklamali. A v pátek už se s námi otec Pavel rozloučil definitivně (tedy pro tento rok) a vydal se směrem Guyaquil letiště. Dorazil v pořádku, Bohu díky za něj i za jeho pomoc. Dětem ukáplo pár slz – ne tolik, jelikož vědí, že za rok přijede otec Pavel a Žužík (plyšový dráček) zas. Ostatně jako každý rok.  Páteční večer pak patřil zase mládeži, tentokrát se v naší soutěži hodnot představila skupinka s tématem Přátelství. Mimické divadlo i svůj vlastní film, originální a moc pěkné.

 Jen nervozita byla silně znát, ale to už tak bývá, však to všichni známe. Víkend byl klasicky administrativně-úklidově-odpočinkový, obzvláštněný kulečníkem a pivem ;-).

Další týden jsme se tedy zase vrátili do normálu – na vše jsme museli stačit jen my dva s Danem. Znatelné to bylo hlavně během obědů, kdy jsou při největším návalu dětí skutečně fofry a také při odpoledním doučování. Ale zvládli jsme to předtím, zvládneme to i teď. Jasná věc. Vedle klasických aktivit přibyla jedna zajímavá mise – rodině Espinoza Herrera (12 dětí) jsme koupili (za peníze českých dárců) a odvezli palandu. Radost byla veliká. Předtím totiž spaly 4 slečny (ve věku 15, 13, 11 a 10 let) na jedné staré rozpadlé matraci. 

Dalším obzvláštněním pracovního týdne byla čtvrteční návštěva prezidenta místního kulturního domu. Žádali jsme ho totiž o nějaké knihy do naší nové knihovny. Jednal o tom se svým nadřízeným z Babahoya (hlavní město provincie Los Ríos) a ten ho odkázal na centrální kulturní dům v Quitu (hlavní město Ekvádoru), že je nejprve třeba napsat tam oficiální žádost. To je konec, říkala jsem si, z té byrokracie se jen tak nevyhrabeme a knížky (pokud vůbec) dorazí nejdřív za pár let. Pan prezident přišel v půl deváté večer (poté, co jsme se s Danem vrátili ze mše svaté), chvíli jsme konverzovali a pak začal psát dopis. Po asi 40 minutách psaní, kdy Dan již umíral hlady, měl konečně více méně hotovo. Projeli jsme to spolu, doplnili pár věcí a pak začal vyprávět. O všem – Ekvádoru, revoluci, historii. Nešlo ho zastavit. Nicméně my již zmírali hlady. Tak mu říkám: „Jdu dělat večeři, dáte si s námi?“ Musím přiznat, že jsem doufala, že řekne, že již jedl a že už tedy půjde (bylo kolem desáté večer), jelikož původně to měla být návštěva na 10-15 minut. Ale on že jo, že si dá rád s námi. Přiklepla jsem tedy na pánev o dvě vejce víc a do vody hodila párek a za pár minut už jsme večeřeli. Pan prezident je velice zajímavý člověk. Má tři děti (on sám je 2x ženatý a 2x rozvedený) a každému z nich dal nějaké speciální jméno – jedné dceři dal jméno po nějaké kubánské komunistické revolucionářce, synovi po bývalému prezidentovi Slovinska tuším a druhé dceři po nějaké čínské umělkyni... ;-) Nicméně Ekvádor překvapil - za necelé dva týdny mi pam prezident volal s tím, že nám věnují 45 knih. Třikrát sláva!!! Pátek odpoledne zase patřil dětem a hrám,

večer pak znovu mládeži – tentokrát se představila skupinka s tématem Štědrost. Jen povídali a povídali, tudíž to nebylo úplně záživné, ale i tak bylo vidět, že si s tím nějakou práci dali. Uvidíme, co příště. O víkendu jsme malovali a klasicky uklízeli a odpočívali.

V dalším týdnu už nás přivítal červenec, což je skoro až neskutečné. V pondělí jsme šly tentokrát se seňorou Rosou na návštěvu školy a nikoli do rodin. 

Procházeli jsme s povolením pana ředitele a v doprovodu paní zástupkyně jednotlivé třídy a ptali se učitelů na děti z naší Nadace – jak studují, jak se chovají a zda jejich rodiče chodí na třídní schůzky a zda se zajímají. Bohužel odpovědi učitelů nebyly vždy pozitivní. Velká část našich dětí byla ještě do února (konec školního roku) v jiné škole, která se v květnu zavřela kvůli nízké úrovni. Tyto děti mají teď velké problémy v nové škole, jelikož jejich znalosti ani zdaleka nedosahují znalostem svých nynějších spolužáků. Problém spočíval taky v některých maminkách, které nechodí na třídní schůzky a o prospěch svých dětí se vůbec nezajímají. Když se k tomu přičte jejich negramotnost (ne u všech, ale máme takové případy), nemůže z toho vzejít nic dobrého. Na čtvrtek jsme tudíž svolali schůzku rodičů a o těchto problémech jsme s nimi mluvili. 

Vysvětlili jsme jim, že Nadace podporuje rodiny primárně proto, aby děti nemusely pracovat a mohly chodit do školy. Během schůzky rodičů jsme taky oznámili, že celý další týden bude Nadace zavřená. 

Důvody pro to jsou dva – stavba zdi před Nadací, kterou je třeba postavit z důvodu sesuvu půdy směrem k řece (radnice to po nás vyžaduje) a také kvůli finanční krizi v Nadaci – v současné době totiž nemáme moc dárců, platit každý den suroviny na jídlo pro 130 dětí bylo tudíž náročné (jak pomoci). V pátek během Školy lídrů přišla na řadu Svoboda – skupinka si připravila velice zajímavou scénku na téma svoboda člověka – volba mezi dobrem a zlem. 

Skutečně bude těžké vybrat vítěze! O víkendu se Danovi podařilo zprovoznit 2 kola a my jsme mohli konečně vyrazit na projížďku. Úžasný pocit – po tolika měsících. Byť kola jsou poněkud rezivější a menší, než na která jsme zvyklí, ale stejně, radost nám nezkazila ani silně namožená pozadí po 25 kilometrech jízdy drncavým terénem ;-).

Ještě nemůžu zapomenout zmínit, že jsme se v pondělí 6. června vydali  pozdravit Svatého otce Františka. O tom ale více v článku VIVA EL PAPA... 

Jo a také se nás někdo pokusil podpálit. Tedy oprava - někdo zapálil hromadu odpadků nedaleko Nadace. Podívejte se, jak zlověstně to vypadalo zpoza našich mříží ;-).

Týden od 13. do 19. července (konečně už se dostáváme k aktuálním zprávám) byl tedy „volný“ – děti nechodily na jídlo ani na odpolední doučování. Nicméně paradoxně bylo mnohem víc práce než v normální pracovní týden. Stanovili jsme si totiž úkoly, které se musí během toho týdne stihnout, když bude přeci toliko volného času. Inu, zdaleka se nestihlo vše, co bylo stanoveno – zvládli jsme navštívit a aktualizovat data u 13 dětí, zvládli jsme domalovat v jídelně (! Yes !), 

poklidit a vytřídit výtvarné věci, Dan osekával přebytečnou maltu a vyplňoval spáry u nově („“ již několik měsíců) zabetonovaného pruhu na zdi za naším jídelním stolem. 

Hodiny angličtiny a kytary probíhaly klasicky,

 stejně jako páteční škola lídrů, na které se protentokrát nepředstavila žádná skupina (měla být Věrnost, nicméně nikdo z nich nedorazil), tak jsme si hráli ;-) – hry na úkoly, poznávání podle hlasu atd.

 V sobotu dopoledne jsem vyplňovala část projektu slovenské organizace Mladí v akci, kteří s námi chtějí navázat spolupráci (podávají projekt EVS). Tak snad to vyjde. Sobotní odpoledne a neděli jsme měli v Nadaci zubaře. Vysvětlím – dorazilo 10 studentů posledního ročníku stomatologické fakulty z Guyaquilu. Finalisté musí mít nějakou praxi a oni to řeší tak, že objíždí různé chudé čtvrti a Nadace a zadarmo lidem prohlížejí chrup a dělají čistění. I já jsem se nechala prohlédnout. 

Hygienu bohužel moc nedodržovali, dezinfekce již použitého nářadí se tady nevedla. Tak snad přežiji. Dan, zrádce, vidě toto všechno, rozhodl se tuto prohlídku nepostoupit!

V neděli odpoledne jsme ještě začali s vymalováním prvního patra – snažíme se trošku zútulnit velikou společenskou místnost. Tak uvidíme, jaký bude výsledek ;-).

Inu, přátelé, je čas na svačinu ;-). Ještě zmíním zajímavost a to deště, které zase přicházejí. Není to normální vzhledem k období sucha, nicméně prý za to může fenomén El Niňo. Takže tedy, tímto se s vámi loučím. Užívejte horkých červencových dnů, konečně se teplotní rozdíly mezi námi a vámi trochu stírají ;-).

Ať se daří, zdar a sílu z rovníku

IDS+