Už tu jsme 260 dní (týdny 33 - 36) - kohoutí zápasy, stávka a děti

16.08.2015 12:07

Na všechny fotky z těchto 4 týdnů se můžete mrknout na RAJČETI!

Heh, kdo by si byl pomyslel, že už je to 260 dní, co se poprvé nadechl rovníkového vzduchu. 

Inu, čas letí, to je známá věc. A co nového a zajímavého nás potkalo od neděle 19.7., kdy jsme se s vámi minule rozloučili? 

Poslední červencovou neděli nám prezident provinciálního kulturního domu z Babahoyo předal 66 knih. Už jsme naplánovali ve spolupráci s místním ventanaským prezidentem kulturního domu knižní soutěž pro mládež. Tuto jsme oficiálně začali tento pátek. Ještě předtím jsme vyhlásili vítěznou skupinku naší soutěže hodnot - vyhrála skupinka našich favoritů - Přátelství. Odměnou jim bude jízda vyhlídkovým vlakem. Bomba! :-)

Vítězná skupinka - Tonyo, Nayeli, Julissa, Samary a Laila

 Taky jsme měli na předposlední červencový pátek s Danem připravené hry a scénku na téma hodnoty obecně. Dan hrál Danielu, já Gabrielu. Poučné. A..  úsměvné, co si budeme povídat :).

Poslední červencovou středu jsem měla narozeniny (ano ano, děkuji za přání :-)), děti mi na doučování "tajně" vyráběly různá přáníčka, za "odměnu" pak na konci dostal každý zmrzlinu, spokojenost tedy byla oboustranná. Dan mi udělal bezkonkurenční romantickou večeři na terase, posuďte sami! 

V pátek jsme pak byli společně s dětmi "oslavovat" v bazénu

 a mládež mi na večer připravila překvapení.

První srpnový víkend patřil dobývání Chimboraza více TADY,  ten druhý zase kohoutím zápasům. Ano. Skutečně. Jeli jsme se projet na kole, zkoumali jsme palmu olejnou:

- taková pěkná palma a kolik lidí se proti ní bouří. Pěstování palmy olejné je v současnosti prý jednou z největších příčin úbytku tropických deštných lesů. Více info třeba ZDE. "Z jejich plodů se vyrábí palmový olej, ze kterého se následně vyrábí biopaliva, kosmetika a prášky na praní. Plody se také využívají k výrobě cukru, vína a octa. Listy pak na pletené koše a další pletené produkty a dřevo ke stavebním účelům. Ročně má až deset sklizní."

a teku:

- o teakovém dřevu jste už asi slyšeli díky jeho kvalitě - taky není napadáno plísní, termity ani jinými škůdci a odolává vlivům počasí.

Ehm...

No a všimli jsme si, že přes ulici je nějaká sešlost - bylo tam až moc lidí a hluk v takovém jednom malém altánu. A v každém rohu altánu stál kohout. "Nějaký trh s kohouty?", říkám já. Ne! Kohoutí zápasy, reaguje hned Dan a už tam na kolech míříme. Normálně musí muži platit vstup - 1 USD (ženy mají vstup zdarma - není divu), Dan ale, jakožto bílý turista, mohl taky projít zadarmo (žádné peníze jsme u sebe stejně neměli).

"Míváme to tu každý čtvrtek, občas i v neděli," říká nám mladá slečna, která u branky vybírá vstupné. "Místní muži to milují," dodává. S obavou se přibližuji k malé "aréně" a snažím se prodrat do prvních řad. Všude kolem muži, kromě nich vidím jen jednu ženu a jednoho chlapce. Pokřikování a plná koncentrace. Když se konečně  dostávám dopředu, zápas končí. Dva vyčerpané opeřence si odnáší jejich majitelé (jeden hrdý, druhý zklamaný). "Další začne ya mismo", - ach, jak toto "ya mismo" z duše nemáme rádi! Může to totiž znamenat stejně 5 minut, hodinu, 2 hodiny, nebo den. Vítejte v Ekvádoru. Aspoň máme čas trochu se tu porozhlédnout a zjistit pár věcí. Já jsem si třeba myslela, že jsou tu kohoutí zápasy zakázáné. "Jenom ve velkých městech. Ve vesničkách jako je ta naše normálně pokračujeme dál a nikomu to nevadí," oznamuje mi Victor, který drží v podpaží svého šampiona. Jeho kohout prý určitě vyhraje. Hned se nechává vyfotit u vítězného poháru. 

Ještě se díváme, jak páníčci své "závodníky" váží, aby měli přibližně stejnou váhu se svým protivníkem. 

"Na kohouty se dávají sázky tak kolem 100, 200 USD," říká mi místní žena, vedle které (jako téměř jediné ženy tam) usedám, když konečně zazní gong ohlašující zahájení zápasu. Když kolem nás prochází pán s kloboukem, jestli si hodláme vsadit, jen se pousměju..

Zápas začal. Atmosféra a průběh zápasu se dá těžko popsat. Proto jsme vám natočili video. Mrkněte se. Ochránci zvířat a slabší povahy nechť se radši nedívají... A to jsme ho ani nedotočili do konce. Na konci už slabší kohout ani nedokázal stát na nohách. Pokaždé, když ho postavili, zkrátka spadnul na stranu. Pozitivní je, že to aspoň nebyl boj na život a na smrt..

V říjnu 2014 byl v Ekvádoru navržen zákon zvaný LOBO (Ley orgánico de bienestar animal) - Organický zákon na ochranu zvířat, který by zahrnoval i zákaz kohoutích a býčích zápasů. Nicméně stále je v jednání a pořádají se pochody, aby byly ze zákona vyjmuty například kohoutí zápasy (poslední mně známá demonstrace probíhala začátkem srpna tohoto roku).

Ze zápasu jsem odcházela pěkně znechucená. "Vám se to líbí?" ptám se žen u vchodu.  "Ale ne, taky se nám to nelíbí," odpovídají nejistě. "Vždyť je to rejžování peněz týráním zvířat," dodávám. Na to už neodpoví a jen se na sebe nechápavě podívají. O jakém týrání to mluví?

Teď z trohu jiného soudku - státní stávka. Měli jsme návštěvu - dorazila katechetka Narcisa, známá z kostela. Tedy abych byla přesná - já jsem měla návštěvu, Dan odmítl společenskou konverzaci a zabýval se důležitou činností - bořením krychliček v pyramidě. Bylo to fajn, dozvědět se něco víc o místních. Ona a její rodina patří ke střední ekvádorské vrstvě, která je společně s vyšší vrstvou negativně ovlivňována zákony prezidenta Correy. Tento čtvrtek 13.srpna byla organizována celodenní celostátní stávka. Stávkovali odboráři, opozice, ekologové, učitelé, doktoři a domorodci. Poslední zmínění (konkrétně Konfederace domorodých národů - Cona) začali svoji stávku 700 kilometrovým několikadenním pochodem. A proč že se vlastně stávkuje? 

Je zajímavé bavit se s místními lidmi. Chudí, se kterými se setkáváme nejčastěji, většinou prezidenta Rafaela Correu milují. Correa zavedl tzv. bony pro chudé (50 USD měsíčně pro nejchudší staré lidi, nemocné a matky samoživitelky) a daně zvýšil jen pro bohaté.

Ekvádor je prezidentskou republikou, což v praxi znamená, že má prezident ve svých rukou veškerou moc (prezident je hlavou státu i vlády). Politické strany jsou v Ekvádoru velmi slabé, bez vyhraněného programu či ideologie. Prezident Rafael Correa byl poprvé zvolen v roce 2007. Nutno říci, že během předcházejících 10 let padlo v Ekvádoru pět vlád! Zato prezident Correa byl znovuzvolen dokonce 2x - v roce 2009 a v roce 2013. Jeho třetí funkční období skončí v roce 2017. Correa se hlásí k Chávezově Socialismu 21. století. Ekvádor se stal členským státem ALBA, levicově orientovaných států stojících v opozici proti USA. Blok založil venezuelský president Hugo Chávez a mj. tam je Nikaragua, Kuba nebo Bolívie. V roce 2010 například v Chávezových šlépějích zestátnil Correa veškerou produkci ropy.

Generální stávka byla namířena proti reformě ústavy, která by umožnila levicovému prezidentovi Rafaelu Correovi neomezené funkční období. Dále proti zavedení daně dědické a dalším opatřením vlády. "Dříve chudí museli bojovat proti vládám bankéřů. Dnes bojují bohatí proti vládě chudých kvůli tomu, že ta se snaží o soudní spravedlnost," vyjádřil se prezident ke stávce.

"Stává se z nás Venezuela a Correa si hraje na Chaveze," stěžuje si Narcisin manžel. "Všichni mí kamarádi, kteří měli nějakou větší firmu, se zabalili a odjeli podnikat do Peru," dodává. "Correa dá firmám buď tak velkou daň, že je zničí, nebo je pod nějakou záminkou znárodní. Chce prostě socialismus."

Reflektuji zde pouze události minulých dnů a názor na věc našich známých. Correa během své vlády provedl například řadu prospěšných reforem - soudnictví, školství či zdravotnictví (Correa studoval v Belgii, snaží se v mnohých oblastech zavést evropské způsoby). Nicméně není lehké se zavděčit - učitelé například dostali přidáno, zato jim ale bylo z původních 3 měsíců velkých prázdnin ubráno na 2 týdny. Tak se bouří. Zajímavý článek o reformách v Ekvádoru zde.

Z jiného soudku - na každodenní odpolední doučování začalo chodit nějak moc dětí. Původně chodilo dětí tak 10, později tak 15, občas míň, někdy víc. Nicméně v posledních dnech jsme zaznamenali nárůst. Jejich počet se občas vyšplhá až ke třicítce. Což je ve dvou lidech (s rozhodně ne 100% znalostí španělštiny) nadlidský úkol v situaci, kdy každý z těchto 30 dětí má jiný domácí úkol, se kterým chce pomoct, na který potřebuje pomůcky, nebo který chce zkontrolovat. Přičemž Dan je v počítačové učebně, kde vždy tak 8 dětí potřebuje konzultovat svůj úkol na internetu (poznámka - místní učitelé jsou "srandovní" - dávají dětem pravidelně úkoly typu: vyhledejte na internetu, co se stalo 10.8. před sto lety atd; jenomže místní děti z 99 % doma internet nemají a naše děti nemají ani peníze na zaplacení Cyber) a ty zbývající mám na krku já. Do toho ještě vždy chodí jedna maličká tříletá Mečita, která vyžaduje hračky. Už jsme ji naučili, že pokud bude brečet a nebude si po sobě uklízet hračky, nemůže chodit. Jelikož na doučování chodí přeci jen velké děti. Poprosili jsme tedy lídry (místní mládež), aby nám chodili pomáhat. Jednou přišli 4 najednou, další den nepřišel nikdo. Ale i tak super. 

Dětem stále říkáme, že jediná věc, kterou po nich chceme, je ta, aby nás poslouchaly. Ty, co chodí delší dobu, už vědí, že pokud poslouchat nebudou, budou vykázány pryč a další den třeba nebudou moct přijít. A v pátek nebudou moct hrát hry na počítači, což většinou funguje jako motivace, aby byly hodné. Jenže teď začaly chodit dvě nové rodiny, které když se dají dohromady, je z toho rodeo. Dvě děvčata z těchto rodin neposlouchala, tak měla zakázáno přijít další den. Jenže přišla. Obě dvě. Tak jsme je nechali za dveřmi. Jenže v tu chvíli malá sestra (Maysuth) jedné z nich začala plakat, proč její sestru nepustíme a vzala si svůj baťůžek, že půjde čekat ven s ní. Tak tam tak postávaly a "nadávaly", co že si to jako dovolujeme. Pak někam odběhly a malá vešla dovnitř. Padla pátá hodina, děti odešly. Za chvíli ale přiběhla s řevem (brekem) desetičlenná skupina - baťůžek malé Maysuth prý leží v řece. Pravda. Maysuth baťoh zapomněla venku a někdo se v něm zřejmě prohrabal, zjistil, že tam nic není a hodil ho do řeky (velice špinavé řeky). Sourozenci Maysuth fňukali, že je jejich táta zmlátí, že má Maysuth zničené sešity. Dan neměl na vybranou - odvážně vkročil do řeky a baťoh za brekotu sourozenců od Maysuth a povzbuzování ostatních vytáhl. Maystuh tam prý měla 10 USD (otázka zní - kdo by dával pětileté dceři do baťůžku 10 USD - ještě z rodiny, kde je 10 USD vážně velká částka), které v batohu ale nebyly. Někdo je prý ukradl. Děti hned obvinily Roxanu z La Pozy, že to musela být ona (mamka Maysuth si to prý byla odpoledne "osobně" vyřídit s mamkou od Roxany - i když Roxana to určitě nebyla, byla s námi uvnitř). Už nás to s Danem přestalo bavit. Děti brečely, nechtěly jít domů atd. Tak jsme si je svolali a říkáme jim, že to je lekce pro nás všechny. Že pokud chtějí, abychom jim pomáhali s úkoly a mohly si do Nadace chodit hrát, musí nás poslouchat a být hodné. A proto zítra odpoledne Nadaci neotevřeme, říkáme jim. "A proč?" hned se ozvaly. To už jsme nechali bez komentáře a šli jsme zamknout Nadaci a dát si svačinu...

Celý incident měl jednu výhodu. Maysuth a její sourozenci už mají zakázáno chodit na doučování! Říkám výhodu, protože tyto děti (4) mají rodiče, kteří jsou odpoledne doma a umí číst a psát, tudíž s nimi bez problému můžou dělat úkoly doma. Navíc s těmito dětmi byl opravdu největší problém (bylo nám vysvětleno, že otec dětí je pijan a rváč, který děti bije a mluví před nimi sprostě, což vysvětluje mnoho), takže teď už snad bude zase větší klid. Klid, abychom mohli efektivně pomoct těm dětem, které to opravdu potřebují (jejich rodiče jsou negramotní nebo nejsou celý den doma).

Co dál? Laila se naučila hrát na kytaru a Keyla, Josue a Tonyo se začali zlepšovat v angličtině.  Mládežníků na angličtinu i kytaru sice chodí víc, ale jejich sporadická docházka jim nedovoluje progres. Bohužel.

Včera - v sobotu 15. srpna nás vzbudili po půl osmé zedníci. Přišli pracovat na dodělávkách ze stavby střechy a zdi. Šikovní kluci, kteří pracovali rychle a kvalitně. A levně, tak jsme je alespoň pozvali, aby s námi poobědvali. Měli jsme kuřecí polévku s nudlemi a těstovinový salát s tuňákem a zeleninou. Kluci se drželi statečně. Prý jim to moc chutná. Jeden chytře řekl, že chce jen trochu, neboť musí na oběd domů (samozřejmě nikam nešel ;-)). Zkrátka 2x denně těstoviny a žádná rýže - to je pro místní utrpení. 

V sobotu večer jsme byli pozváni ke Carole, místní reportérce a člence Nadace. Má pěkný byteček v centru města, kde nás pohostila pivem a chipsy a zpívali jsme karaoke. Takže fajn večer (hlavně to pivo, že bylo ;-)).

No a dneska - neděle. Byla jsem pozvaná na párty příchodu syna, která je jen pro ženy. V Ekvádoru má každá žena velkou párty před narozením svého prvního dítěte. Dan pozvání nedostal (tak byl štěstím bez sebe). Kurozitou je to, že ani neznám oslavenkyni (viděla jsem ji jen jednou asi na 30 sekund), ale pozvala mě Yoya, která fiestu organizovala. "Nikam nejdu, vždyť paní Selenu - oslavenkyni - neznám," říkám ji. "Ale znáš, vždyť jsi ji viděla. A já párty organizuji, tak koukej přijít," oznamuje mi Yoya. Řekla jsem jí, že jí pomůžu s přípravou sálu, ať mi tedy v neděli zavolá, kdy mám dorazit. Po druhé hodině mi volá její kamarádka. "Rychle přijď, čekáme tu na tebe," říká mi. Tak jsem do sebe hodila salát, oblékla se a vyrazila. Přišla jsem do sálu s tím, že tam ještě nikdo nebude a že budu pomáhat s přípravou. Sál už byl ale plný krásně oblečených dam (já v kalhotech a tričku). Prý ať se jdu posadit k čestnému stolu, že za chvíli začneme. Odmítla jsem a sedla si do koutku k seňoře Rositě (sociální pracovnici, která u vchodu vítala příchozí). Sedíme. 10 minut, 15 minut, 30 minut. Nic se neděje, žádné jídlo, žádné pití. Klimatizace jede na plné obrátky a je mi zima. Všude ze stropu visí balónky ve tvaru dudlíků a na stolech jsou z fomixu postavičky miminek v plenkách. Konečně po 40 minutách přichází Selene - oslavenkyně. Tleská se, Selene usedá. Pak zase 20 minut nic. Poté konečně Yoya bere mikrofon a všechny vítá (20 minut). Následuje modlitba. A pak hry typu - měření obvodu pasu těhotné Selene toaleťákem nebo jezení čokolády z plenky. Dostávám od Yoyi foťák, ať fotím. "Co tu vůbec dělám," říkám si. Chudák Selene, mít na své párty lidi, které vůbec nezná. A ještě takové párty, hrůza. Dělám pár fotek, předávám foťák někomu jinému a mizím. Nikdo mě tu postrádat nebude. Utíkám do Nadace. K Danovi. Smažit řízky. A všechno to hezky sepsat... :-)

Tak jo. To by pro dnešek stačilo. A to si vždycky slíbím, že to "dneska nebude dlouhé".

Myslíme na vás, kamarádi. Naše ventanaské dobrodružství tu končí 7. září. Pak míříme na jih poznávat i jiné země. Do té doby se vám ale určitě ještě jednou ozveme.

S přáním deště a krásného zbytku srpna

V modlitbách

IDS+

 

Zpět